LIAR THIEF BANDIT - Icon
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno blíže neurčeného letního dne roku 1994. Za oknem už řádí slunce v plném rozpuku a obloha bez mraků mu ani dnes žádný odpor klást nebude. Je teprve 9 hodin a teploměr ukazuje hodnotu blížící se tropické třicítce. Vidím to minimálně na další dopoledne strávené u televize, než se po obědě dokopu k tomu, abych vyrazil někam k vodě. Je tomu již pár let, co nám po revoluci v našem malém městečku místní kutilové rozjeli něco na způsob kabelové televize a dopřáli nám tak konečně úplný pohled pod pokličku kdysi nedostižného západního světa. Jedním z nedílných střípků této pestré mozaiky byla i televizní stanice MTV. To bylo v těch dobách, kdy jejím primárním programem byla muzika a kdy se ve studiích v New Yorku a v Londýně rozhodovalo o tom, co právě pofrčí a co navždy zapadne. Rotace skladby v denním programu byla snem každého interpreta a když se tento splnil, bylo o úspěchu minimálně z poloviny rozhodnuto.
Čekání na jednu z takovýchto skladeb právě provázelo i moje léto čtvrtého roku poslední dekády dvacátého století. Píseň s názvem „Die Laughing“ pro mě do té doby neznámé kapely s tím otazníkem na konci v názvu přesně trefovala cíl mého tehdejšího hudebního naladění, plného letní bezstarostnosti. Spíše jemnější sloka a výrazný refrén, gradace přinášející ještě chytlavější motiv před záverečným opakováním refrénu. Byl to vlastně už né úplně měkký rock, ale stále dost vzdušná a chytlavá píseň na to, aby bodovala v hitparádách. „Chci slyšet celé album!“, znělo moje tehdejší předsevzetí.
Já vím, dnes už to zní možná trošku směšně a banálně, ale sehnat tehdy nahrávku, kterou slyšíte v televizi, bylo možná snadné pro někoho, kdo žil ve větším městě a kdo si na svůj chléb sám vydělával. Já tenkrát nespadal ani do jedné z těchto dvou kategorií, a tak jsem si musel chvíli počkat.
„Die Laughing“ je rovněž i typickou singlovou skladbou, která dokonale navnadí na celé album, ale zároveň i neméně dokonale zakryje jeho skutečnou podstatu. Tedy ne, že by na šťavnatý kytarový zvuk bohatá píseň úplně vyčnívala z konceptu „Troublegum“, ale jakmile se mi poprvé sluchovody prohnal razantní nástup do úvodní „Knives“, nebylo nejmenších pochyb o tom, že to bude asi trošku našlapanější jízda, než se původně mohlo zdát.
Dala by se asi vyjmenovat celá hromada okolností, která stála za vznikem takto úspěšného alba. Na předních příčkách v tomto seznamu však rozhodně nesmí chybět vytrvalost, s jakou irská skupina prakticky téměř v každé zde zastoupené skladbě použila jeden a ten samý mustr. Úderná sloka, ještě údernější a nikterak natahovaný refrén. Toto zopakovat 2x, pak mezihra anebo sporadické sólíčko a pak ještě jednou refrén, ale trošku důrazněji, ať to pěkně graduje. Ta nejklasičtější písničková stavba, dobře známá i z popových hitů, zde posloužila jako základní stavební kámen této kolekce plné řízné a energické kytarové muziky.
Snad až metalový odpich úvodní „Knives“ spouští tak ohromnou energetickou nálož, že se prostě málokdy stane, abyste album vypnuli v jeho průběhu. Nebo minimálně v průběhu několika prvních skladeb. „Screamager“, „Hellbelly“, „Stop It You're Killing Me“ anebo „Nowhere“. Co skladba, to jednoznačný hit a melodické motivy, které se vrývají pod kůži na první dobrou. Tedy zejména ten z „Hellbelly“ se v hlavě usadí už prakticky napořád. Ta kadence chytlavých motivů a skladeb hýřících natolik pozitivní energií, že se snad ani nedá napoprvé vstřebat, je opravdu ohromující.
Vokály velmi dobře naladěného Andy Cairnse skvěle korelují s jednoduchou a údernou hudbou. Dokáže být přirozený v každé poloze, aníž by v těch vypjatějších mometech skouzával ke zbytečnému patosu. Dá se říct, že dokonale naplňuje definici drsňáka se srdcem na pravém místě. To i navzdory tomu, že album vlastně postrádá klasickou baladickou píseň, pokud za ni nebudeme považovat ani z neúprosného punkového tempa zvolňující „Unbeliever“. Ta zároveň přináší i trošku jiné, řekněme melancholičtější nálady, než předchozí plejáda průbojných skladeb.
Přestože THERAPY? disponovali více než dostatečnou zásobou svých vlastních nápadů, byl paradoxně jako jedna ze singlových skladeb vybrán i cover „Isolation“ z dílny JOY DIVISION. Masivní syntetizátory vystřídaly neméně masivní kytarové riffy. Rychlejší verze skladbě nadmíru svědčí. Stopy jejího původního spiritu lze stále rozpoznat a přitom jsou to zároveň i THERAPY? model roku 1994. Ač předělávka, na album perfektně zapadá a v soukolí našlapaných skladeb funguje jako další palivová tyč v atomovém reaktoru.
Z nastoleného trendu skupina sleví až prostřednictvím několika skladeb v závěru. V porovnání s předchozími vypalovačkami o něco „experimentálnější“ písně poodhalí, že kapela si nevystačí pouze s jednoduchou a údernou kompozicí, ale že ji nejsou cizí ani náladotvornější a komplexnější hudební polohy. To vlastně už naznačilo i předchozí album „Nurse“ z roku 1992. „Troublegum“ však v porovnání s ním působí po všech stránkách jako dílo úplně jiné skupiny. Tam, kde předchůdci podrážela nohy trošku těžkopádnější produkce, je jeho následovník naprosto sebevědomý a v podstatě bezchybný. Místy až metalický a velmi ostrý sound kytar, razantní bicí a v prostoru přesně posazený Cairnsův vokál. Přestože dnes už zvuk zní mírně archaicky, zejména v porovnání se současnou „loudness war“ steroidy napumpovanou produkcí, šťavnaté kytarové riffy a skvělé skladby vše vynahrazují. Na práci zkušeného Chrise Sheldona není podle mého názoru ani po třech dekádách potřeba aplikovat žádné remastery a podobné zvukové glutamáty.
Možná nejcennější devízou „Troublegum“ a taktéž zároveň i hlavním důvodem, proč mu věnovat prostor v našem vzpomínání, je trvanlivost jeho skladeb. Co se možná zdálo v době jeho vydání jako krátkodobá záležitost, dokáže bavit i po třiceti letech. Schopnost této kolekce upoutat s nemenší intenzitou a opakovaně zprostředkovat zážitek na úrovni prvního poslechu se nijak nemění ani v souboji s neúprosným časem. Album zároveň přišlo přesně v době nástupu amerického neopunku, jehož vlajkové lodě nesly jména GREEN DAY a THE OFFSPRING a tudíž byly jeho milionové prodeje zaručeny hned na několika frontách. Ačkoliv do škatulky novopunkových surfařských kapel THERAPY? nikdy úplně (spíše vůbec) nezapadali, začala jim být záhy těsná. Touto nahrávkou shrnuli vše podstatné na téma „tři akordy a dobrý refrén“ a na té další otevřeli svou náruč mnohem barvitějšímu až epickému projevu. To už je ovšem jiný a neméně vzrušující příběh.
Je to nejlepší nahrávka THERAPY? Svým způsobem ano, ačkoliv ta následující je přeci jen pestřejší a "dospělejší". Takovou palbu skvělých a nadčasových hitů však už Irové ani přes několik dalších povedených následovníků zopakovat nedokázali. Evropská odpověď na neopunk, která přišla paradoxně ještě před hlavní americkou vlnou!
Andy Cairns
- kytara, vokály
Fyfe Ewing
- bicí, vedlejší vokály
Michael McKeegan
- basa, vedlejší vokály
1. Knives
2. Screamager
3. Hellbelly
4. Stop It You're Killing Me
5. Nowhere
6. Die Laughing
[video]
7. Unbeliever
8. Trigger Inside
9. Lunacy Booth
10. Isolation
11. Turn
12. Femtex
13. Unrequited
14. Brainsaw
Hard Cold Fire (2023)
Cleave (2018)
A Brief Crack Of Light (2012)
Crooked Timber (2009)
One Cure Fits All (2006)
Never Apologise, Never Explain (2004)
Scopophobia DVD (2003)
High Anxiety (2003)
Shameless (2001)
So Much For The Ten Year Plan (2000)
Suicide Pact-You First (1999)
Semi-Detached (1998)
Infernal Love (1995)
Troublegum (1994)
Nurse (1992)
Pleasure Death (1992)
Babyteeth (1991)
Datum vydání: Pondělí, 7. února 1994
Vydavatel: A&M Records
Stopáž: 45:37
Studia:
Black Barn (Surrey)
Livingstone, Rak a Church (Londýn)
Chipping Norton (Oxford)
Produkce: Chris Sheldon
-bez slovního hodnocení-
Tato mladá švédská skupina v sobě nese esenci rockového pravěku 70. let stejně jako dravou razanci devadesátek a garage rockovou neurvalost. Občas i hitový potenciál, co mi připomněl pecky od THERAPY?. Výborné retro.
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.